Druhy ohňů

1) Ohně slavnostní
Na slavnostní oheň jsou dobrá podélně půlená polena o stejné délce. Výplň je z klestí a třísek.
Slavnostní oheň je obřad. Až uslyšíte dva táborníky, jak se dohadují, co se u slavnostního ohně smí a nesmí dělat, tak je nechte, ať se hádají. Každá osada, každý tábor či oddíl má své vlastní zvyklosti. Částečně jsou přebrané a odposlechnuté, částečně vznikly časem jako součást tradice kolektivu. Neexistuje jediný a správný návod nebo zákon o tom, jak má slavnostní oheň vypadat a co se může či nemůže dělat. 
V blízkosti slavnostního ohně se rozdělává malý, pomocný oheň. Ten se zapaluje ještě před tím, než začne slavnost sama. Slouží ke spálení štěpin odsekaných při stavbě slavnostního ohně, potom k zapálení fakulí na podpal slavnostního ohně. V průběhu slavnosti slouží k opékání buřtů nebo přípravě jídla vůbec a nakonec ke spalování odpadků.

a) Pagoda
I když pagodu zná z příruček většinou každý nováček, dá její příprava přece jen někdy zabrat.Je to složitější ohniště, vyžaduje hodně dřeva a pracné je i řezání paliva.  Pagoda má tvar jehlanu. Polena borového nebo smrkového dřeva je dobré opatřit záseky, aby se nesesouvala. Výplň je ze suchého klestí. Musí být postavena tak, aby dohořívající polena propadávala dovnitř do těla ohně. Velké pagody se staví v několika patrech, ale lidí, kteří dokážou postavit mistrovskou pagodu, je velice málo. Polena klademe ve tvaru čtverce - konce křížíme - od nejsilnějších ke kratším, takže se ohniště směrem vzhůru zužuje.

       
 

b) Pyramida
Při stavbě tohoto typu ohně je vhodné použít střední opěrný kůl, kolem kterého do kruhu narovnáme štípaná polena. Suchý vývrat nebo pařezový kořen umístěný do prostřed pyramidy vykouzlí při obřadním zapalovaní neopakovatelnou atmosféru. Pyramida má tvar kužele a je vhodná pro menší tábory.Nařezaná polena složíme do pyramidy a obdobným způsobem i přikládáme. Dostaneme vysoký jasný plamen, který osvětlí celý prostor kolem táboráku, takže se nejen pěkně povídá či zpívá, ale podaří se i zábavné výstupy, hry apod.

       
 

c) Hranice
Je to nejméně náročná stavba.je to rovněž slavnostní ohniště. Podobá se pagodě, stavba je však jednodušší, protože nemusíme přiřezávat, vybírat a skládat polínka podle tloušťky. Hranice má nahoře i dole stejné rozměry. Hoří mnohem déle.  Oproti pagodě má určité omezení co do výšky stavby. Staví se ve tvaru krychle a je vhodná pro střední tábory.

       


2) Ohně užitkové
Jsou to malé ohně, které slouží nejčastěji k ohřátí nebo usušení. Většina z nich dnes patří do kategorie tábornických bonbónků. Některé se ale používají s úspěchem k účelu, ke kterému kdysi sloužili. Nezapomeň, že oheň se ve volné přírodě rozdělávat nesmí. Podle zákona můžeme rozdělat oheň pouze na veřejných tábořištích na místech k tomu určených a nebo na soukromém pozemku se souhlasem majitele a za dodržení přísných bezpečnostních opatření.
 

a) Dřevorubecký oheň
je vlastně taková zmenšená pyramida. Na základ ze suchého roští pokládáme dřevo dokola do tvaru kužele. Dřevo tak lépe chytá a pěkně prosychá.
 

b) Polenový krb (oheň lenochů)
Si leckdo plete s kanadským krbem. Jde o podobné ohniště, jen polena (kulatinu zbavenou zbytků větví - sukoviny) jsou naskládána na dva šikmo zaražené kůly a po nich se sesouvají do ohně.  U paty této „hranice“ rozděláme oheň. Pokud jsme postupovali správně, polena budou pomalu hořet a sama se sesouvat do ohně. Dá se na něm snadno vysušit provlhlé či zmoklé dřevo. Aby krb fungoval, je zapotřebí dostatek cviku.


 

c) Kanadský krb
Je neocenitelný vždy, když potřebujeme chránit oheň před poryvy větru a zabránit větším ztrátám tepla. Oheň se rozdělá před stěnou sbitou ze slabé kulatiny o průměru nejvýš 10 cm. Ta má za účel odrážet teplo jedním směrem. Kanadský krb se staví pro malou skupinku lidí za sychravého počasí, dá se na něm sušit i mokrý oděv.

       
 

d) Oheň v dešti
Pokud potřebujeme rozdělat oheň v dešti, rozděláme ho v rozpůleném polenu, které má mít průměr alespoň 40 cm. Spodní polovinu dobře zaklíníme kamením, aby se nepřevracela. Obě poloviny oddělíme kulatinou, aby vznikla mezera asi 20 cm. Uvnitř rozděláme oheň. Žárem se polena zevnitř rozpálí a ač je to neuvěřitelné, tento oheň hodně hřeje.


 

e) Oheň na sněhu
Je-li tolik sněhu, že nemá smysl dohrabávat se na zem, rozděláváme oheň na roštu ze syrové kulatiny, kterou ještě podložíme syrovým chvojím. Tento oheň zakládáme v zimě, když je hodně sněhu. Pokud je sněhu málo, můžeme ho odhrnout a rozdělat klasický oheň. Ale pokud je sníh hluboký, nasbíráme si silnější polena a vyskládáme z nich podklad (dřevený rošt), na kterém potom postavíme příslušný oheň.

f) Strážní oheň
Tento oheň připravujeme ještě za světla. Rozděláme malý ohýnek, který nám vyrobí dostatek žhavého popela. Po setmění ze tří až pěti stran přiložíme do popela suché kulatiny konci k sobě. Oheň slabě hoří nebo jenom doutná. Je málo viditelný a přitom dá dostatek tepla. Dlouho vydrží, může hořet i celou noc, pokud ho hlídka přikrmuje postrkováním polen. Předpokladem je suché dřevo, které rychle nehoří. zakládáme ho nejčastěji v noci pro táborové hlídky. Má dávat při co nejmenší spotřebě paliva dost tepla, ale ne příliš moc světla a kouře. Nejjednodušší typ je ze tří silných polen paprskovitě složených. Hoří od  prostředka, a jak dřevo uhořívá přistukujeme je dopředu. 

       

3) Ohně hospodářské
Hospodářská ohniště slouží k vaření. Aby bylo takové ohniště funkční, musíme vědět, jak ho postavit. Z kamenů uděláme manžetu ve tvaru osmičky. Ve větší části ohniště rozděláme oheň a do menší vyhrabujeme žhavý popel a doutnající uhlíky. Po obvodu zapíchneme tři vidlice ze syrového dřeva. Dvě vidlice zabodneme do země tak, abychom mohli kotlík zavěsit nad oheň a jednu tak, abychom mohli kotlík přemístit jedním pohybem nad žhavý popel. Tímto způsobem můžeme snadno a jednoduše regulovat mocnost varu nebo dušení potravin. Popeliště a žhavý popel můžeme využít k pečení, smažení nebo udržování pokrmu v teplém stavu. Takovéto ohniště můžeme postavit i pro více kotlíků najednou. I zde platí, že než se naučíme stavět funkční ohniště na vaření, bude nás to stát trochu zkoušení, abychom získali cvik a naučili se všelijaké finty, které se nedají naučit z knížky nebo okoukat – chce to prostě cvik.

– v malém kotlíku uvaříme spolehlivě 2 litry polévky (čaje), což je asi pro 5 dětí
– ve velkém kotlíku uvaříme 3,5 litru polévky (čaje) a ta nám stačí asi pro 8 – 9 dětí
 

a) Závěs pro jeden kotlík
Jednoduchým způsobem vaření v přírodě je závěs kotlíku ve vidlicích. Kvůli vidlicím není nutné sekat zelené větve stromů. Snadno je nahradíme kulatinami nebo silnějšími kůly s výřezem, které křížem zarazíte do země a svážete provazem. Vidlice pro závěs i hrazdu, na které je kotlík zavěšen, děláme vždy z mokrého dřeva listnatých stromů. Pokud nedodržíme tuto zásadu, může nás potkat nemilé překvapení v podobě vylité polévky v ohni. Podle zákona schválnosti to bude v okamžiku, kdy bude polévka hotová.

       
 

b) Závěs pro jeden kotlík na zmrzlé půdě nebo kamenitém podkladu.
Patřičně dlouhou syrovou větev důkladně zatížíme balvanem. Je výhodné na konci větve udělat zářez a uvázat liščí smyčku, kterou protáhneme pod balvanem a zajistíme – je to taková pojistka. Kotlík je zavěšen nad ohništěm na kovovém podstavci, který se dá koupit v železářství nebo prodejně sport. potřeb. Pokud ho nemáme, poslouží nám silnější větve.

c) Závěs pro více kotlíků
Pokud potřebujeme vařit ve více jak dvou kotlících, pak je výhodnější používat jako hrazdu na zavěšení kotlíků železnou trubku nebo tyč. Ten se podobá předchozímu, dává však při vaření větší možnosti. Přikládáme na krátko polámané suché větve.


 

d) Termoska
Potraviny nám vydrží až neuvěřitelně dlouho teplé, když je v kotlíku dáme na rozpálené kameny do jámy a přikryjeme listím.
 

e) Pečení v popelu
Všelijaké povídání o pečení slepic v jílu a podobně jsou spíš báchorky než proveditelná věc. Přesto se nechá v popelu spolehlivě péct maso. Na misku dáme to, co chceme upéct, hodně podlijeme vodou, přiklopíme kotlíkem a přihrabujeme neustále žhavý popel a uhlíky.
 

f) Setonův hrnec
je další věc, která celkem spolehlivě funguje. Do dosti hluboké jámy naklademe vrstvu rozpálených kamenů. Na ni položíme zabalené maso (nesmí to být příliš velký kus, maximálně tak kilo) a překryjeme vrstvou rozpálených kamenů. Uprostřed přidržíme kůl a zasypeme hlínou, kterou dobře udupeme. Kůl vytáhneme, do díry nalijeme malý kotlík vařící vody a kůl vrazíme zpět. Asi za tři hodiny maso vyhrabeme a můžeme hodovat.
 

g) Pečení na rožni
je tradiční záležitost, kterou si snad každý odzkoušel. Tak si jenom připomeneme, že nežli začneme péct na rožni, musíme mnohem dříve rozdělat oheň a vyrobit velké množství žhavého popela. Pečeme žárem z popela a ne přímým ohněm. Pro takovouto činnost je nejvhodnější přikládat dubovým nebo bukovým dřívím – nedává velký plamen, ale zato hodně sálavého tepla. Stačí zapíchnout do země dvě vidlice, na ně položit živý prut (zbavený kůry) s nabodnutým masem a můžeme opékat.

h) Polní sporáček
Můžeme postavit z kamenů a jílu. Dá se na něm vařit, peci i smažit na pánvi zároveň. Dobré je mít s sebou malý rošt. Nepoužívat ke stavbě kameny z potoka - žárem praskají.


 

i)Ohniště z kamenů
Na kratší výpravě se pro vaření buduje ohniště ze dvou kamenů. Kotlík i třeba pánev na něm pěkně sedí. Jen kameny je nutné srovnat do stejné výšky, třeba i zahrabáním časti některého z nich do země.

j)Pečení na kamenech

Pečení na kamnech nebo na žhavém popelu má také dobré výsledky. Na kameny, kterými je obloženo ohniště, můžeme postavit kotlík, pánev apod. Nejlépe se vaří na ohništi postaveném z cihel

k) Tři jehlice -Chipewajská kuchyň
Tuto konstrukci používají kanadští skauti, kteří s sebou nosí v plátně tři půlmetrové jehlice z drátu silného asi 6 mm. Nemusí potom shánět po prérii stejně vysoké kameny. Je vázaná lanem a hodí se pro delší táboření. Během deště může být překryta starou plachtou.

l) Stolové ohniště
Z nařezaných kulatin sroubíme asi metr vysoký stolec, který na horní ploše pokryjeme vrstvou jílu, na němž rozděláme oheň.